Tenhle hashtag je symbolem toho, co se nyní děje. Děje se něco, čemu mnoho z nás nerozumí ještě, nebo neporozumí nikdy. Je to symbol nás všech.
Svět se v poslední době měnil, hodně často jsme si navzájem říkali: „něco se musí stát, takhle to dál nejde. Lidé se k sobě nechovají hezky, prioritami začíná být jen úspěch, být viděn a s tím spojená moc a peníze.“ Tak dlouho jsme si tohle uvědomovali, až nás něco vyššího vyslyšelo. A stalo se.
Katastrofické filmy, které nám ukazovaly, jak takový otřes světa vypadá, ale byly hodně jinde, než realita. Žádné velké tržné rány v zemi (jen na jejím srdci, které my nevidíme), žádně výbuchy v podobě zbraní (snad to tak zůstane). Ta naše katastrofa přišla v podobě malého viru, který si razí cestu usilovněji a nebezpečněji právě proto, že není vidět. Jak je tohle možné, jak je možné, že jiné podobné nemoci jako třeba SARS neohrozily lidstvo takhle? To nikdo neví. Tedy někdo ano, ale kdo je to… Snad to není jen ošklivá hra s lidskými životy a strachem. Spekulace nad úmyslným šířením téhle nemoci neutichají, ať je to jak chce, kladu si otázku… jsme tak vyspělá civilizace, že to snad už nejde víc, máme vše, co (ne)potřebujeme, máme na vše techniku, technologie… ovládají (pardon, pomáhají) skoro celý nás život, mobily řídí naše finance, řídíme jimi firmy, zapínáme spotřebiče v domácnosti… a na nový vir nemáme nic? Vypadá to, že nikoliv…. Svět se dostal na kolena.
Chtěli jsme to. Máme to. Mělo to přijít. Planeta se nadechuje, my zde nyní procházíme peklem a ona se uzdravuje a vzkvétá. Ona nám teď jediná je útěchou a útočištěm, teď ji teprve mnoho z nás najde a ocení. Nejsou to paradoxy? Možná teď trpíme tak, jako trpěla ona, dokud jsme my byli v plné síle.
Říká se: dávej si pozor na to, co si přeješ. Chtěli jsme mít více času, na rodinu, na koníčky, na resty, máme, nechtěli jsme chodit do školy, do práce, nechodíme, chtěli jsme na místě, které máme rádi, být déle, a teď na něm budeme možná půl roku, neb není jak se z něj dostat… tak tak. Teď si přejeme jediné, být zdraví, a tohle přání si přejeme snad dobře, to nemá alternativy.
Sledovat počty mrtvých a vývoj v zemích, které všichni dobře známe a jsou to „také“ civilizované země, země s krásnou atmosférou a kulturou, kolébkou Evropy, uvědomuji si jen jediné, abychom si vážili toho, jak dobré máme u nás zdravotnictví. A především pro KAŽDÉHO. Protože ti lidé v zemích jako Itálie, Španělsko, a přibude Velká Británie a USA, jež na tom budou stejně. A to proto, že jejich zdravotnictví není dostupné všem, a to pro všechny je na úrovni méně vyspělých zemí. Jenže těch chudších je vždycky a všude víc! Kdo někdy navštívil nemocnice v těchto západních státech, mluvil s tamními lidmi, ví, o čem tu píši. Zdravotní péče je velmi drahá. Platí se. Tudíž většina obyvatel má pouze základní možnosti. Tyhle země se nebojí toho viru jako takového, ale právě toho, že vědí, že nebudou schopní svou péči dát všem a kvalitně, což je už nyní zřejmé na počtu mrtvých v Itálii. Jsme šťastnou zemí, v mnoha ohledech. Tápeme, ale snažíme, na tohle nebyl nikdo připravený. Všichni lékaři a další, kteří jsou v první řadě, těm všem patří velké díky, podpora, pochopení a prosby, aby ještě vydrželi. Bez nich to nedáme.
Všem se nám život otočil vzhůru nohama. Pokud jen otočil bez toho, že zemře někdo blízký, pak se všechny plány dají přeplánovat. Každý máme ten svůj dětský smutek nad zkaženou dovolenou, svatbou, stěhováním, jenže to fakt není důležitý. Teď pláčeme nad tím, co není jednak ani podstatné, a taky nad něčím, co jsme brali vždycky až moc automaticky…. Lituji všechny lidi, kteří podnikají, protože tam ten zásah bude tvrdý. Ti mají starosti veliké. Za sebe, za své zaměstnance, ti otrlejší je prostě propustili, ti morálnější ne, a tím pádem se nezbavili svých závazků a činnost přitom stojí. Ale zase, pokud nejde o zdraví, věřím že i tam se my všichni nějak popasujeme. Možností je vždycky spousta, vždy se lze uskromnit, protože teď vidíme, že si vlastně vystačíme s málem. Tahle nemoc s námi bude asi tak dlouho, dokud na to nepřijdeme. Snad nám to dlouho trvat nebude.
Nechci se pouštět do politiky, ale možná že tohle všechno nám všem mělo přinést uvědomění si, že každý stát si stejněnakonec musí pomoct sám. Žádné společenství, jak vidno, zde není teď v době nouze pro druhé, není o něm slyšet. Jakmile se řešily peníze a obchody, rozhodovalo, nyní jako by nebylo. Nerozhoduje, nepomáhá. Pro mě osobně je to signál mého politického vědomí a směru. Všechny země zavřeli své hranice a řeší krizi uvnitř. Možná bychom tedy měli zase začít řešit uvnitř země všechno. Produkci hlavně. Protože ze země, která ovládá celý svět svou výrobou, přisla tahle nemoc.
Je to zkouška. A myslím, že mohla přijít ještě horší. V podobě války, hladomoru, vyhnanstvích. Možná je to jen zdvižený prst. Že my nejsme těmi pány, co řídí svět. Začali jsme totiž mít ten dojem.
Dojímá mě, jak se dokážeme semknout, baví mě český humor. Jo, to mě baví moc. Kéž by nám to zůstalo. Těší mě, že si pomáháme navzájem, že jsme si vědomi křehkosti starých lidí, které je třeba ochraňovat. To je naše historie, naše bohatství, lidské bohatství, jsou to kořeny, a bez kořenů se každý strom jednoduše vyvrátí. Děláme to, přestože jsme všichni paralyzovaní.
Pořád mi stejně přijde, že to není pravda. Že se z toho probudím.
Asi je lepší, než čekt na to, až to přejde, ten čas mezitím využít ne na čekání, ale na akci. Na všechno, co jsme neměli čas dělat předtím. Na to podstatné, co jsme ale zařadili na stupně „až bude čas“. Tak teď ho máme dost.
Hlady nezemřeme, protože ryby v moři budou vždy a jablka na stromech taky, to mě uklidní vždycky, když začnu cítit malou paniku v hlavě při pohledu na prázdné regály a cedule, aby si lidé kupovali jen po maximálně dvou baleních. Prázdné regály… science fiction v dnešní době, že? Jsme zvyklí, že všechno je. Sedm dní v týdnu, někdy i 24 hodin denně, ale potřebujeme sto druhů jogurtů, chlebů, kečupů, brambůrek…? Teď jsme každý vděční za jeden jogurt. Bílý jogurt. A tady třeba teď není ani ten.
Když je mi těžko, podívám se na nebe a cítím naději. Funguje to stoprocentně. Kdykoliv zvednu oči vzhůru, uleví se mi. A to nejen teď, ale pokaždé, když nějaké těžkosti přišly. Tam je asi ta víra, co nám otevírá širší pohled na věc.
Svět, jak ho známe, je zničený. Věřme, že ten nový bude o dost lepší. Protože my budeme o dost lepší. Možná bychom měli méně chtít a více dát. Pak se poměry mohou zlepšit. O pokoře se mluví už dlouho, tak teď přišel čas jí začít mít.
Nikdo z nás nevěřil, že se svět může zavřít. Že v něm budeme jako vězni. Že se zavřou domovy, hranice… To přece nejde!? A ono se to stalo. Takže jde.
Celý svět je v panice. Miliardy lidí. Povede to k tomu, že celý svět bude stát frontu na vakcínu, protože tohle už nechcemezažít… je to správný výstup, nebo je to zase výstup, který někdo chtěl…? Ale to už se mi zase jen honí myšlenky nad tím vším a možná jsou až moc divoké….
Běžme do přírody, čistí srdce i duši, ta nám nikdy neřekne ne, vždycky v ní najdeme útočiště, dneska je to jediné místo,kam můžeme jít. A je krásné. My jsme příroda.
Nechceme teď nic víc, než zase svobodně žít a dýchat. Být zdraví. Nic víc, neb to je základ pro všechno ostatní. Kéž se nám přání splní. Protože už jsme to měli. Každodenně. Běžně. Jenže běžné to není. Ani ta blízkost všech, kteří nás mají rádi, a které máme rádi my. Buďme spolu. Když ne osobně, alespoň teď využijme těch technologií moci být s někým na dálku.
Možná najdeme díky tomu všemu odpovědi na otázky, o co v životě vlastně jde, co nám zůstalo, a co nám to vzalo. Pravděpodobně to, co nám zůstalo, a je toho hodně, bude tím, co je opravdu důležité. Mějme víru, neposilujme strach, protože kolektivní vědomí je tak silné! A pokud to špatné se stát má, tak se prostě stane. Báním se nic nezměníme.
Jsme v tom všichni. A to nás může stmelit. A pak nad tím můžeme vyhrát. Svět už nebude stejný. Ale může být lepší. Protože my budeme lepší. Někdy se prostě musí něco totálně zbořit, aby se dalo vystavět něco nového na pevných základech.
Takže #staystrong.
Společně to zvládneme.
Karolina
