Je smůla, když se věci nepovedou tak, jak jsme si přáli, nebo vlastně štěstí? Když něco, co si přejeme, se nestane, máme být smutní, nebo děkovat tam nahoru? Děje se to dnes a denně. Mně, nám, vám, jim… zkrátka všem.

Vše kolem nás se mění. Vše je v neustálém pohybu. My sami, okolí. Doba. Nic není stálé a trvalé. My to víme, ale jsme pokaždé překvapení, když na to dojde. Proč vlastně lpíme na svých představách, snech, plánech? Spoléháme na ně. Asi samo to spolehnutí nám činí klid v duši. Jenže ono to je většinou všechno jinak a naše klidná duše na to není připravená. Připravit se asi nedá na nic. Je dobré být bdělými a nechat věci plynout. To je asi jediná možnost, jak se na věci „připravit“. Být nepřipravený.

 

„Chceš-li rozesmát pánaboha, vyprávěj mu o svých plánech“

 

Někdy je to hodně těžké. Když se nenaplní naše očekávání, zhroutí se nám „celý svět“. A je velká práce „postavit“ ho znovu. Jenže někdy je právě to zborcení potřeba, abychom vše postavili na nových základech. Lépe. Stabilněji. A naučili se to třeba zvládat příště. Říká se, že věci se nám budou opakovat do té doby, než je pochopíme, přijmeme, a třeba se k nim i jinak postavíme. A je to tak. Člověk se pořád učí. Žít. Krok, pád, krok, pád, krok, vydrápat se opět na nohy, abychom zase spadli.

A čím více padáme, tím více hledáme odpovědi. A najdeme je, protože ony se nám ukázat chtějí. A jaká je odpověď na otázku v úvodu? Ne. Když se nám něco nepovede, neznamená to, že se nám nedaří, znamená to, že jsme ve svém životě udělali další krok, který nás může dovést právě k tomu, po čem ve skrytu srdce toužíme.

Je před námi nový rok, kéž se nese v duchu kroků správným směrem, tím, který všechny dovede k lidem a do míst, po kterých touží.

Tak hodně splněných snů nám všem!

PF 2017

Karolina