Je smůla, když se věci nepovedou tak, jak jsme si přáli, nebo vlastně štěstí? Když něco, co si přejeme, se nestane, máme být smutní, nebo děkovat tam nahoru? Děje se to dnes a denně. Mně, nám, vám, jim… zkrátka všem.
Vše kolem nás se mění. Vše je v neustálém pohybu. My sami, okolí. Doba. Nic není stálé a trvalé. My to víme, ale jsme pokaždé překvapení, když na to dojde. Proč vlastně lpíme na svých představách, snech, plánech? Spoléháme na ně. Asi samo to spolehnutí nám činí klid v duši. Jenže ono to je většinou všechno jinak a naše klidná duše na to není připravená. Připravit se asi nedá na nic. Je dobré být bdělými a nechat věci plynout. To je asi jediná možnost, jak se na věci „připravit“. Být nepřipravený.
„Chceš-li rozesmát pánaboha, vyprávěj mu o svých plánech“