Tohle je téma, které se dotýká každého člověka, ať žije kdekoliv. Někde má své kořeny a tam patří. Vše, co se v té zemi urodí, se urodilo pro něj. Ne aby se vezlo tisíce kilometrů daleko, ve většině případů. Stejně jako naši předci jedli svá jablka ze stromů na zahradě a lidé v Jižní Americe snídají mango a papayu. Obráceně to prý ani není zdravé a stejně to děláme :).
Lokální produkce se prostě týká nás všech, a toho, kdo v naší republice něco vyrábí, pěstuje, tvoří, ještě víc, a já se k nim řadím. Myslím, že my všichni, kdo jsme se rozhodli podporovat tuhle zemi, její ekonomiku a celý životní mechanismus tak, aby smeřoval tam, odkud vzešel, to děláme ne kvůli ziskům (to bychom to dělali zcela jinak a právě tak, jak je psáno níže), ale pro to – a jsme možná částečně idealisté, částečně sebemučedníci, protože to opravdu není lehké – že jsme Češi a měli bychom tedy v Česku vyrábět (pokud to jde). Nejen z důvodů patriotických, ale proto, že za takovou výrobou si můžeme stát a není pak na místě divit se a kritizovat, proč je jogurt z Polska…, kdo nám ho sem vozí….., a že není dobrý. Není. Není to asi ani jogurt. A ano… ten český je dražší. Ale jogurt to je. A věřte, že ten od pravého sedláka bude ještě dražší, ale paradoxně jemu poputuje ze všech tří jmenovaných příkladů nejméně peněz do kapsy a nadře se nejvíc. A to opravdu paradoxy jsou. Není tedy dobré vědět, kde a kým bylo jídlo, které jím, vypěstované, zpracované? Kde byly ušity šaty, které nosím a nábytek, ve kterém žiji? Nebo je nám to opravdu jedno? Pro iluzi zahraniční značky?
Vše zmizelo – známá česká bižuterie, papírny, sklárny, textilní továrny, strojírenská výroba – už se zde nevyrábí téměř nic. A jaká jsme byla velmoc. Když jsem šla před Vánoci na Újezd koupit vánoční stuhy z Dobrušky, slečna prodavačka si povzdechla, že lidé je nechtějí a berou si ty čínské… jsou levnější. Chápu to na jednu stranu. Na druhou…. Dobrušce zvoní také hrana.
Zvedáme se teprve teď, x let po Sametové revoluci. Předtím bylo pár mušketýrů a před těmi klobouk dolů. Byli to lidé, kteří svému snu věřili, ale nepodařilo se ho udržet, nebo ti, kteří živořili a „přežili“, ale bylo i mnoho těch, kteří dostali do rukou v restituci rozpadlé továrny a místo aby je zbořili a prodali za cenu pozemku, což se stalo ve většině případů (zde zase otázka národni cti), dokázali výrobu, kterou zavedli jejich předci, udržet. Je jasné, že minulé roky udělaly své a tyto továrny, malí živnostníci, to vše, co vzniklo za První republiky v návaznosti na Rakousko-Uhersko a v čtyřicátém osmém roce skončilo, nemělo šanci po osmdesátém devátém pokračovat. Měli jsme ale šanci udělat to znovu. A to se děje teď.
Svět se bohužel obecně posnul k tomu trendu, který podle mě trendy ale vůbec není. Vyrobit za málo, nekvalitně, udělat kolem velký humbuk s PR a marketingem (jo, to hodně stojí) a prodat za draho. Někdy v podstatě vzduch. A na nás to asi evidentně platí. Stali jsme se figurkami v rukou těch, kteří nám prodávají zboží, které možná ani nechceme. Asi s tím souvisí následovně i to, že málokdo má z čehokoliv, co si pořídí, takovou radost. Už ji moc nemáme, protože je všeho všude dost. Moc. Bez identity. A pak už je máloco cenné, nebo nás to baví pár dnů. A smutné je i to, že i velcí producenti, kteří si museli svou cestu desítky let vyšlapat, aby se jejich značka stala známou a přesvědčili kvalitou, což byl jediný atribut proč mohli uspět… tehdy, v posledních letech dělají to samé. Jméno zaprodali za nekvalitní výrobky.
Tak nějak trochu, na oko, je žít lokálními produkty módní, ale ne vždy je to skutečně upřímná součást života. Ne vždy, co hlásáme, žijeme. To asi nezměníme. Přesto se nejen já čím dál častěji zamýšlím, proč lidé považují české věci za horší a nepodporují je. Je tomu totiž v mnoha případech právě naopak. Jsou mnohem lepší. Kvalitnější, s dohledatelnými zdroji výroby a surovin, originální. Je to tím, co mi někteří říkají? Že nejsme hrdý národ a že padesát let v izolaci přineslo to, že jsme po cizích značkách jako splašení? Asi na obém něco bude. Ale není už teď čas začít myslet jinak?
Často slýcháme u českých výrobků: “to je to tak drahý? Vždyť je to český…“! Ach jo… je to už skoro pejorativní zvolání! Je to ještě levné, lidi! Koupíme-li si zahraniční výrobek stejné ceny, horší kvality, pro některé ale „lepší značky“, je v 80% procentech vyráběný v Asii. Protože pokud není, je cena ještě mnohem vyšší. Řeknete si, to je přece fajn, dám těm lidem tam práci. Bohužel ale tito lidé dostanou směšnou částku, a proto se často stále ještě mluví o otroctví. Dalších 99,9% peněz putuje výrobci na západ. Ne lidem, kteří peníze na jídlo potřebují, ale těm, kteří už nepotřebují nic, protože mají víc, než potřebují. Bohatým korporacím.
Výroba v Čechách je opačná: český výrobce prodává produkt za určitou cenu tak, aby obstál u konkurence (tedy často podhodnoceně, nevychází z nákladů, ale cenu určí tak, aby prodal), z té ceny často odvede 30-50% provize prodávajícímu a 21% DPH v případě, že není plátce. Zbyde mu tedy cca 50% ze kterých někdy až 30% tvoří pořizovací cena produktu, a tak mu zbyde 20% – na vše….. a ty ještě zdaní. Tím vše myslím vše…. od etiket, obalového materiálu, logistiky, marketingu, PR, atd. atd…. takže často něco takového dělá člověk jeden, protože nejsou peníze na to, aby platil další lidi. Počítáte správně. Kolik takovému českému výrobci zbyde? Už prosím neříkejte „to je drahý…“.
Je nesmírně těžké uspět na lokálním trhu plném zahraničních známých značek a firem, které nás zásobují vším, na co si jen pomyslíme (i tím, na co ani ne). Jenže…. zamysleme se vždy alepsoň na chvíli nad tím, jak taková firma pracuje, vyrábí, kde vyrábí, jak se chová ke svým zaměstnancům. A jak to asi dělá ta česká. Je složité uspět mezi tolika nabídkami, ale jde to, když takovou výrobu podpoříte vy svou koupí.
Dáme si šanci?
Karolina
